Refinando nuestros sentidos...

                                     “RUSALKA”

 

Anton Dvorak (Nelahozeves 1841 - Praga 1904) es sin duda, junto a su predecesor Bedrich Smetana (1828 - 1884), el padre de la ópera nacional checa y Rusalka su obra lírica más importante e internacionalmente conocida.La palabra rusalka es de origen ruso y significa "mujer encantada", pertenece pues a la legendaria familia de las náyades, ondinas, sirenas, nereidas y demás doncellas acuáticas. La obra tiene una fuerte influencia wagneriana, destacando los temas del "bosque" y del "agua" y es en definitiva una tesis sobre las relaciones, no siempre armónicas, del hombre con la naturaleza.Jaroslav Kvapil es el autor del libreto, basado libremente en un cuento de Hans Christian Andersen "Den lille havfrue" (La Sirenita). La primera representación tuvo lugar en Praga, en el Narodní Divadlo (El Teatro Nacional de Ópera), el 31 de marzo de 1901.

                                       

 

                                                SÍNTESIS

 

        Acto I

En un lago a la luz de la luna

 

Tres ninfas acuáticas bailan felices hasta la llegada de su padre, un espíritu de las aguas que se pone a jugar con ellas. En ese momento, Rusalka, la cuarta hermana, despierta y confía a su padre que se ha enamorado de un joven que suele ir al lago a bañarse. Rusalka explica que quiere tener un alma y así ser humana para poder estar con el hombre al que ama. El padre, tras advertirle que si hace eso perderá la inmortalidad y viendo que está decidida, le dice que vaya a hablar con la bruja Jezibaba quien le ayudará, pero con condiciones. Si quiere ser humana, será a cambio de su voz. Otra condición que le pone es que si su amado la rechaza, no será ninfa, ni humana y tendrá que vagar por el lago en soledad. Rusalka, que sólo piensa en el amor, acepta y Jezibaba le da una pócima. Al llegar el hombre, que resulta ser un príncipe, le pregunta si es ninfa o humana. Rusalka lo abraza y el príncipe la lleva al palacio.

 

Acto II

En el palacio del príncipe

 

Los preparativos para la boda entre Rusalka y el príncipe se llevan a cabo. Dos sirvientes comentan preocupados que la prometida de su amo es extraña y muda. Mientras tanto, el príncipe parece decidido a llevar adelante el matrimonio, aunque se muestra contrariado por el silencio de Rusalka y su frialdad. Inquieto, le insta a amarlo apasionadamente, pero entra en escena una princesa extranjera. El príncipe se enamora de la princesa, porque tiene voz, y enseguida pierde el interés por Rusalka.

Sigue un ballet, tras el cual el padre de Rusalka entra en escena. Encuentra a su hija desesperada y le pregunta si es esa la felicidad que buscaba entre los humanos. Rusalka, que sí puede hablar con su padre, le pide ayuda. Para concluir el acto, el príncipe y la princesa extranjera entran de nuevo en escena. El príncipe le declara su amor a la princesa, ésta le dice que ya no lo quiere, que siga a Rusalka al infierno.

 

Acto III

En el fondo del lago

 

Rusalka está desesperada, ya que no es ninfa ni humana, su única tarea será conducir a los hombres a la muerte. Pide a la bruja Jezibaba que la ayude y ésta sugiere que mate al hombre que la llevó a la perdición, pero Rusalka se niega.

Los criados del príncipe bajan al fondo del lago para pedir a la bruja que los ayude, ya que el príncipe está desolado desde que Rusalka lo abandonó.

El espíritu del agua aparece en escena y los criados huyen aterrorizados, culpando al príncipe de la traición sufrida por su hija Rusalka. El príncipe sigue enamorado de Rusalka y la busca sin descanso.

Al encontrarse, ella le reprocha que la abandonara. El príncipe pide perdón y le ruega que lo bese, Rusalka le advierte que si lo hace, él morirá, pero no le importa. Se besan y el príncipe muere dichoso.

*Lucia Popp - Canción a la luna.

  (Ponga pausa en el reproductor superior para disfrutar de este video.)

Luna, que con tu luz iluminas todo

desde las profundidades del cielo

y vagas por la superficie de la tierra

bañando con tu mirada el hogar de los hombres.

¡Luna, detente un momento

y dime dónde se encuentra mi amor!

Dile, luna plateada,

que es mi brazo quien lo estrecha,

para que se acuerde de mí

al menos un instante.

¡Búscalo por el vasto mundo

y dile, dile que lo espero aquí!

Y si soy yo con quien su alma sueña

que este pensamiento lo despierte.

¡Luna, no te vayas, no te vayas!

 

(La luna desaparece tras una nube)

 

¡Qué fría está el agua!

 

(Se estremece de angustia)

 

¡Hechicera! ¡Hechicera!

TEXTO: RUSALKA OP114. "ÓPERA EN TRES ACTOS"

                               ACTO I

JEDNÁNÍ PRVNÍ

(Palouk na kraji jezera. Kolem lesy, v nich
na břehu jezera chalupa Ježibaby. Měsíc
svítí. Na staré vrbě, jež se sklání k jezeru,
sedí Rusalka, smutně zamyšlena)

TŘI LESNÍ ŽÍNKY
(tančí na polouku)
Hou, hou, hou
stojí měsíc nad vodou!
Zvědavě se v hloubku dívá,
po kameni ke dnu splývá,
hastrmánek hlavou kývá,
hou, hou, hou,
starou hlavou zelenou.

Hou, hou, bou,
kdo to chodí nocí tou?
Hastrmánku, měsíc stoupá,
už se tobě v okně vloupá,
ža chvíli se k tobě vloupá,
hou, hou, hou,
ve tvou síňku stříbrmou!

Hou, bou, hou,
měsíc bloudí nad vodou!
Po
jezeře tančí vánek,
probudil se hastrmánek,
hastrmánek, hastrmánek,
hou, hou, hou,
bublinky už ze dna jdou.

(Vodník se vynoří
a mne si oči)

LESNÍ ŽÍNKY
Hou, hou, hou,
hastrmánek nad vodou!
Hastrmánek chce se ženit,
která z vás chce vodu pěnit,
dědka česat, lože změnit,
hou, bou, hou,
s babkou hastrmanovou?

(Skotačí kolem
Vodníka)

VODNÍK
I pěkně vítám z lesa k jezeru!
Jakž, je tam smutno bujným slečinkám?
Mám dole na dnĕ samu nádheru
a zlatých rybek no pytle tam mám
rákosím se kmitnu,
ruku svou jen napnu,
po slečince chňapnu,
za nožky ji chytnu,
stáhnu si ji k nám!

(Lapá nemotorně po lesních žínkách)

LESNÍ ŽÍNKY
Hastrmánku, heja hej,
tedy si nás nachytej!
Hou, hou, hou
kterou chytíš, mužíčku,
da ti pěknou hubičku!
Ale žena, hahaha,
za uši ti vytahá!
Heja hej!

(Rozutekou se)

VODNÍK
Uličnická havět!
Kterak zbrkle pádí!
Horem, dolem,
dolem, polem
inu, mládí, mládí!

RUSALKA
Hastrmánku, tatíčku!

VODNÍK
Kýho šlaka, dítĕ
snad mi tady v měsíčku
nesušiš me sítĕ?

RUSALKA
Hastrmánku, tatíčku,
než se vody zpění,
sečkej se mnou chviličku,
af mi smutna není!

VODNÍK
I vida, smutno!

RUSALKA
Všechno řeknu ti!

VODNÍK
A dole taky?

RUSALKA
Smutno k zalknutí!

VODNÍK
Dole, kde je samý rej?
Není možná! Povídej!

RUSALKA
Chtěla bych od vás hlubin těch se zbýti,
člověkem být a v zlatém slunci žíti!

VODNÍK
Mohu-liž věřit vlastním uším svým?
Člověkem býti? Tvorem smrtelným?

RUSALKA
Sám vyprávěls ty zvěsti neznámé,
že mají duši, které nemáme,
a duše lidí že jde nebi vstříc,
když člověk zhyne a když znikne v nic!

VODNÍK
Dokud rodná kolébá tĕ vino,
nechtěj duši,
ta je hříchu plna!

RUSALKA
A pina lásky!

VODNÍK
Vodo pravěká
snad nemiluješ, dítĕ, člověka?

RUSALKA
Sem často přichází
a v objetí mé stoupá,
šat shodí no hrázi
a v loktech mých se koupá.
Leč pouhou vlnou jsem,
mou bytast nesmí zĭĭti,
ó vím, že člověkem
dřív musila bych býti,
jak já jej objímám
a vinu já jej v ruce,
by on mne objal sám
a zulíbal mne prudce!

VODNÍK
Dítĕ, dítĕ, z noci do noci
tvoje sestry budou pro tebe plakat
už ti není pomoci,
člověk-li tĕ v svou moc doved' zlákat!

RUSALKA
Hastrmánku, mužíčku,
on mne musí zočit
pověz, pověz, tatíčku,
co mám, smutná, počít?

VODNÍK
Ztracena, ztracena do věků,
prodána, prodána člověku!
Marno je lákat tĕ dolů v rej
Ježibabu si zavolej,
ubohá Rusalko bledá!

(Potápí se)

Běda! Běda! Běda!

(Zmizí pod vodou)

RUSALKA
Měsíčku no nebi hlubokém,
světlo tvé daleko vidí,
po světě bloudíš širokém,
díváš se v příbytky lidí.
Měsíčku, postůj chvíli,
řekni mi, kde je můj milý!
Řekni mu, stříbrný měsíčku,
mé že jej objímá rámě,
aby si alespoň chviličku
vzpomenul ve snění no mne.
Zasvit mu do daleka,
řekni mu, kdo tu naň čeká!
O mně-li duše lidská sní,
af se tou vzpomínkou vzbudí!
Měsíčku, nezhasni, nezhasni!

(Měsíc zmizí v mracích)

Ta voda studí, ó studí!

(Zachvěje se úzkostí.)

Ježibabo! Ježibabo!

VODNÍK
(pod vodou)

Ubohá Rusalko bledá!
Běda! Běda! Běda!

RUSALKA
(úpěnlivě)

Ježibabo! Ježibabo!

JEŽIBABA
(vyjde z chalupy a rozhlíží se)

Lkáním, štkáním, naříkáním
kdo mne budí před svítáním?

RUSALKA
Ježibabo, léku dej mi,
vodní kouzlo se mne sejmi!

JEŽIBABA
Slyším cosi, čichám cosi
ozvi se a pověz, kdo jsi!

RUSALKA
Rusalka jsem, vodní víla,
dej mi léku, tetko milá!

JEŽIBABA
Jsi-li víla, zjev se hbitě,
ukaž se mi, krásné dítĕ!

RUSALKA
Vlnami jsem upoutána,
do leknínů zamotána.

JEŽIBABA
Vytrhni se, cupy dupy,
pospěš ke mně do chalupa
pust ji, vlnko, pust ji ke mně,
af se nožky dotknou zemĕ!

(Rusalka seskočí a namáhavě tape
k Ježibabé)

JEŽIBABA
Nožičky, neste ji, Nožičky, držte ji
vida, jak nožičky chodit
už umějí!

RUSALKA
(klesne k nohám Ježibaby)

Ježibabo, pomoz, pomoz!
Staletá moudrost tvá všechno vi,
proniklas přírody tajemství,
za nací hlubokých o lidech sníš,
odvěkym živlům rozumíš,
pozemské jedy, paprsky měsíce
dovedeš svařit no léků tisíce,
dovedeš spojit, dovedeš bořit,
dovedeš usmrtit, dovedeš stvořit
člověka v příšeru, příšeru v člověka,
dovede proměnit moudrost tvá odvěká,
rusalky za noci hrozbou svou strašíš,
pro lidské strasti divné léky snašíš,
pro nás i pro lidi ve světě dalekém
sama jsi živlem sama jsi člověkem,
se smrtí věčnost je věno tvé
pomoz mi, pomoz mi, zázračná ženo!

JEŽIBABA
To já znám, to já znám,
s takovou se chodí k nám!
Ale slyš, pilně slyš,
nežli léku okusíš,
perly máš, krásu máš,
pomohu-li, co mi dáš?

RUSALKA
Vše, co mám, si vem,
ale udělej mne člověkem!

JEŽIBABA
A nic víc? Pranic víc?
Proto přišlas úpějíc?
Voda tĕ už omrzela,
lidského jsi lačna těla,
milování, laškování,
hubiček a cukrování
to já znám, to ja znám,
s takovou se chodí k nám!

RUSALKA
Tvoje moudrost všechno tuší
dej mi lidské tělo, lidskou duši!

JEŽIBABA
Dám ti, dám,
věz lo rarach sám!
Ale ty mi musíš dát
průsvitný svůj vodní šat
a když lásky neokusíš
no světě,
zavržena žití musíš
v hlubinách zas prokletě!
Ztratíš-li tu lásku, po niž tvůj cit prahne,
kletba vodních mocí zas tĕ v hloubku stáhne,
a než nabudeš ji, trpět budeš též,
pro všechen lidský sluch něma zůstaneš!
Chceš být němá, chceš,
pro toho, jejž miluješ?

RUSALKA
Jeho-li lásku poznat smím,
ráda, věř, pro něj oněmím!

JEŽIBABA
Střez si ho, střez,
a věz to, věz,
prokleta-li se vrátíš ve vodníkovu říš,
miláčka svého také zahubíš!
Stane se navždy obětí
věčného tvého prokletí!

RUSALKA
Čistou duší, čistou lidskou duší
moje láska všechna kouzla zruší!

JEŽIBABA
Tedy pojd’, honem pojd’,
do chaty mne vyprovod’!
V krbu jedy navaříme,
rusalku tím napojíme.
Ale potom ani muk,
čury mury fuk!

(Vejdou do chalupy, v jejímž okénku
zaplane červená záře. Proud jisker
vyrazí komínem. Za chvíli lze slyšet
sykot v kotli. Do toho se mísí zaklínání
Ježibaby. Lesní žínky slyšíce to
vybíhají z lesa a postrašeny nahlížejí
okénkem do chalupy)

JEŽIBABA
(v chalupě)

Čury mury fuk
bílá pára vstává z luk!
Kapka krve dračí,
deset kopek žlučí,
teplé srdce ptačí,
už to z kofle hučí!
Skoč, můj mourku, skoč a skoč,
varem v kotli pozatoč!
Cury mury fuk,
nelekej se větších muk!
Tot’ tvé lidské věno,
a to musíš píti,
tím, co uvařeno,
jazyk zdřevění ti!
Skoč, můj mourku, hola hej,
v hrdlo jí tu šfávu vlej!
Čury mury fuk,
ale ted’ už ani muk!

(Divoký sykot v chalupě zvolna slábne.
Lesní žínky se rozprchly. Obloha
se jasní, zdaleka znějí lovecké rohy)

VODNÍK
(hluboko pod vodou)

Ubohá Rusalko bledá!
Běda! Běda! Běda!

(Lovecké rohy znějí stále
zřetelněji, lovci se blíží.
Je
slyšet zpěv princova Lovce)

LOVEC
(zdaleka)

Jel mladý lovec, jel a jel,
laň bílou v lese uviděl.
Hluboké oči ta měla.
Zdali ji stihne má střela?
Ó, mladý lovče, dále spěj,
tu bílou laňku nestřílej!
Varuj se jejího těla!
Zdali ji stihne má střela?

(Lovecké rohy znovu znějí)

PRINC
(vyrazí z lesa s kuší v ruce)

Zde mihla se a zase zmizela!
Horem a dolem, lesem a polem
podivná zvěř ta míhá se kolem
a tady stopa znikla docela!
A tajemným vlněním potají
ty vody mne v lokty své lákají,
jak bych měl divoký lovu cit
v objetí jejich zas ochladit.
Krok vázne mi, stesk cítím neznámý,
zbraň z unavené ruky padá mi,
sotva lov začal, unavil mne vráz,
divné to kouzlo zajalo mne zas!

(Lovci se blíží)

LOVEC
Laň nebyla to lovče, stůj!
Bůh tvoji duši opatruj!
Srdce tvé smutno le zcela!
Koho to stihla tvá střela!

(Lovci vyjdou z lesa)

PRINC
Ustaňte v lovu, no hrad vrat’te se,
podivné čáry bloudí po lese,
divnější čáry v duši mám
domů vrat’te se, chci býti sám!

(Lovci odcházejí. Princ usedne na
břehu jezera, ale když vzhlédne,
spatří Rusalku. Rusalka vyšla z
chalupy. Je basa, v popelavých
šatech nuzného dítěte. Krásné
její zlaté vlasy hluboko splývají.
Je němá)

(vyskočí)

Vidino divná, přesladká,
jsi-li ty člověk nebo pohádka?
Přišla jsi chránit vzácné zvěři,
kterou jsem zahléd' v lesa šeři?
Přišla-lis prosit za ni,
sestřičko bílých laní?
Anebo sama, jak vstříč mi jdeš
kořistí lovcovou býti chceš?

(Rusalka vztáhne k němu němě ruce)

Svírá ti ústa tajemství,
či navždy jazyk tvůj ztich'?
Něma-li ústa tvá, Bůh to ví,
vylíbám odpověd’ z nich!
Odpověd’ záhadám, jež mne sem lákaly,
jež mne sem volaly přes tmí, přes skály,
abych tu konečně v blažený dnešní den,
dítĕ, tvým pohledem náhle byl okouzlen!
Co v srdci tvém jest ukryto,
máš-li mne ráda,
zjev mi to!

(Rusalka mu padne do náručí)

RUSALKY
(pod vodou)

Sestry, jedna schází z nás!

(Rusalka polekána se vzchopí a naslouchá)

Sestřičko, kam odešlas?

(Rusalka se chvěje nerozhodností a bázní)

VODNÍK
(pod vodou)

Přes hory, doly a lesy!

RUSALKY
Sestřičko, sestřičko, kde jsi?

(Rusalka se stulí ve svrchované úzkosti
v princovu náruč)

PRINC
Vím, že jsi kouzlo, které mine
a rozplyne se v mlžný rej
leč dokud čas náš neuplyne,
ó pohádko má, neprchej!
Můj skončen lov nač myslit naň?
Tys nejvzácnější moje laň.
Tys hvězdička zlatá v noc temnou
pohádko má, pojd’ se mnou!

(Odvádí Rusalku)

 

ACTO PRIMERO

(Un claro del bosque a orillas de un lago, donde
se haya la choza de la hechicera. La luna brilla.
Rusalka está sentada, pensativa y triste, sobre el
viejo sauce llorón que se inclina sobre el lago)

LAS TRES NINFAS
(Bailan en la pradera)

¡Hou, hou, hou!
La luna brilla sobre el agua
y mira a las profundidades
donde el Señor de las Aguas
mueve su cabeza.
¡Hou, hou, hou,
su vieja cabeza verde!

¡Hou, hou, hou!
¿Quién camina en la oscuridad?
¡La luna sube, Hastrmán,
y balanceándose en la ventana
en un instante entrará en tu casa!
¡Hou, hou, hou,
en tu habitación plateada!

¡Hou, hou, hou!
Sobre los prados se desliza la luna,
el viento acaricia la superficie del lago
y el Señor de las Aguas se despierta.
Las burbujas ya suben desde el fondo,
¡hou, hou, hou!
anunciando su presencia.

(Lentamente, el Señor de las Aguas
emerge frotándose los ojos).

LAS NINFAS
¡Hou, hou, hou!
El Señor de las Aguas sale del agua.
Él quisiera casarse
con aquella de nosotras
que consintiera en peinar al viejo
¡hou, hou, hou!
y cambiar su cama por la de la vieja ondina.

(Bailan alrededor del viejo
mientras le hacen mil carantoñas)

EL SEÑOR DE LAS AGUAS
¡Sed bienvenidas al bosque y al lago!
¿Os aburrís, juguetonas señoritas?
¿Encontráis triste este bosque?
En el fondo del lago tengo mil y una maravillas,
y cantidad de peces dorados.
¡Veloz como un relámpago
alargaré mi hábil brazo
y atraparé a una de vosotras
sumergiéndola hasta mi morada!

(Intenta torpemente atrapar a las ninfas)

LAS NINFAS
¡Hastrman, heya, hey,
intenta atraparnos!
¡Hou, hou, hou!
¡Aquella que atrapes, hombrecito,
te dará un dulce beso!
¡Pero tu mujer, ha, ha, ha,
te tirará de las orejas!
¡Heya, hey!

(Escapan de él mientras ríen)

EL SEÑOR DE LAS AGUAS
¡Chiquillas traviesas!
¡Mirad cómo corren
por las colinas y los valles,
a través de los campos!...
¡Oh, esta juventud, esta juventud!

RUSALKA
¡Hastrmán, querido papá!

EL SEÑOR DE LAS AGUAS
¿Por Dios, hija mía,
acaso quieres secar mis redes
a la luz de la luna?

RUSALKA
¡Hastrmán, querido papá,
antes de sumergirte,
quédate un momento aquí, conmigo,
para ahuyentar mi tristeza!

EL SEÑOR DE LAS AGUAS
¿Cómo? ¿Tú triste?

RUSALKA
¡Te lo contaré!

EL SEÑOR DE LAS AGUAS
¿Bajo las aguas también?

RUSALKA
¡Triste hasta casi morir!

EL SEÑOR DE LAS AGUAS
¿Incluso abajo, donde reina la alegría?
¡No es posible! ¡Cuéntame!

RUSALKA
¡Quisiera irme, dejar estas profundidades,
convertirme en mujer y vivir bajo el dorado sol!

EL SEÑOR DE LAS AGUAS
¿Puedo creer lo que oyen mis oídos?
¿Convertirte en mujer?... ¿En un ser mortal?

RUSALKA
¡Tú me has contado esas historias!
Nosotros no tenemos alma,
pero ellos tienen una
que va al cielo cuando mueren.

EL SEÑOR DE LAS AGUAS
Mientras estés con los tuyos,
no te preocupes por su alma
pues ¡está llena de pecados!

RUSALKA
¡Pero también de amor!

EL SEÑOR DE LAS AGUAS
¡Por Neptuno y nuestras aguas!
¿No estarás enamorada de un hombre? ¡Dime!

RUSALKA
Él viene aquí a menudo
buscando mi abrazo;
deja su ropa en la orilla
y se baña en mis brazos.
Pero yo no soy más que una ola
y no puede verme.
¡Sé que debería
convertirme en mujer
para que pudiera abrazarme
y besarme,
al igual que yo cuando
lo estrecho y rodeo con mis brazos.

EL SEÑOR DE LAS AGUAS
¡Oh, hija mía, hija mía,
tus hermanas van a llorar tu suerte,
pues nadie podrá hacer nada por ti
si un hombre te atrapa!

RUSALKA
Hastrmán, Señor de las Aguas,
es preciso que él pueda verme.
Dime querido papá,
¿qué puedo hacer en mi desesperación?

EL SEÑOR DE LAS AGUAS
¡Estarás perdida, perdida para siempre,
si te vendes a un hombre!
Inútil persuadirte para que vuelvas.
¡Ve! ¡Llama pues a la hechicera,
mi pobre y pequeña Rusalka!

(zambulléndose en el lago)

¡Qué desgracia!

(Desaparece bajo el agua)

RUSALKA
Luna, que con tu luz iluminas todo
desde las profundidades del cielo
y vagas por la superficie de la tierra
bañando con tu mirada el hogar de los hombres.
¡Luna, detente un momento
y dime dónde se encuentra mi amor!
Dile, luna plateada,
que es mi brazo quien lo estrecha,
para que se acuerde de mí
al menos un instante.
¡Búscalo por el vasto mundo
y dile, dile que lo espero aquí!
Y si soy yo con quien su alma sueña
que este pensamiento lo despierte.
¡Luna, no te vayas, no te vayas!

(La luna desaparece tras una nube)

¡Qué fría está el agua!

(Se estremece de angustia)

¡Hechicera! ¡Hechicera!

EL SEÑOR DE LAS AGUAS
(Desde las profundidades)

¡Mi pobre y pequeña Rusalka!
¡Qué desgracia!

RUSALKA
(Con insistencia)

¡Hechicera! ¡Hechicera!

LA HECHICERA
(Sale de su choza y mira a su alrededor)
¿Quién me despierta antes del alba
con gemidos, sollozos y lágrimas?

RUSALKA
¡Hechicera, dame un remedio
para liberarme del poder del agua!

LA HECHICERA
¡Oigo voces!
¿Dime quién eres?

RUSALKA
Yo, Rusalka, el hada de las aguas.
¡Dame un remedio, querida tía!

LA HECHICERA
¡Si eres un hada, aparece,
muéstrate, bella niña!

RUSALKA
Estoy prisionera en estas olas,
enredada entre los nenúfares.

LA HECHICERA
¡Suéltate enseguida,
corre hacia mi choza!
¡Ondas, dejadla partir,
que sus pies toquen la tierra!

(Rusalka salta y con dificultad se aproxima
hasta la hechicera)

LA HECHICERA
¡Pequeños pies, sostenedla,
pequeños pies, llevadla!
¡Sus pequeños pies ya saben caminar!

RUSALKA
(Postrada a los pies de la hechicera)

¡Hechicera! ¡Ayúdame!
Tu sabiduría centenaria
conoce los secretos de la naturaleza.
Durante la noche sueñas con los hombres,
conoces los elementos eternos,
los venenos terrestres y los rayos de luna;
sabes preparar miles de pócimas,
sabes unir y separar, matar y crear,
tu sabiduría ancestral sabe transformar
al hombre en monstruo y al monstruo en hombre.
Tus hechizos nocturnos asustan a las ninfas,
consigues extraños remedios
para nosotros y para los hombres;
y para ellos, representas a la vez
a los elementos y al ser humano.
La muerte y la eternidad están en tu mano.
¡Ayúdame, ayúdame, tú que haces milagros!

LA HECHICERA
¡Sé todo acerca de eso
y por ello me alaban!
Pero escucha, escucha bien
antes de probar la poción,
puesto que posees perlas y belleza...
¿Qué me darás si te ayudo?

RUSALKA
¡Toma todo lo que tengo,
pero haz de mí un ser humano!

LA HECHICERA
¿Sólo eso?
¿Y por eso has venido llorando?
¿Acabas de dejar el agua
y deseas un cuerpo humano
de amor y juegos,
de besos y arrullos?
¡Sé todo acerca de eso
y por ello me alaban!

RUSALKA
Tu sabiduría lo ha adivinado todo.
¡Dame un cuerpo y un alma humanos!

LA HECHICERA
¡Te los daré
y que el diablo sirva de testigo!
Pero antes deberás darme
tu vestido hecho de agua transparente
y si no encuentras el amor en la tierra,
deberás vivir repudiada y maldita
en las profundidades.
Si pierdes el amor al que aspira tu corazón,
la maldición de los poderes del agua
te arrastrará de nuevo al fondo del lago.
E incluso, si encuentras ese amor sufrirás,
pues para el oído humano ¡estarás muda!
¿Quieres estar muda
para aquél a quien amas?

RUSALKA
¡Si es para conseguir su amor
seré muda con placer!

LA HECHICERA
¡Ten cuidado,
pues si regresas maldita
al reino de las aguas,
tu amado perecerá contigo!
¡Él será víctima de la maldición,
eternamente!

RUSALKA
¡Con un alma, con un alma humana pura,
el amor vencerá todos los sortilegios!

LA HECHICERA
¡Ven entonces, ven rápido,
acompáñame hasta mi choza!
Allí prepararemos
una poción para Rusalka.
Pero enseguida callarás.
¡Abracadabra!

(Entran en la choza. En la pequeña ventana
aparece un resplandor rojo. Centenares de
chispas saltan de la chimenea. Se oye hervir
el caldero y los encantamientos de la hechicera.
Esos sonidos atraen a las ninfas que salen del
bosque curiosas, pero asustadas y miran a través
de la ventana).

LA HECHICERA
(Desde el interior)

¡Abracadabra!
¡Una bruma blanca recorre los bosques!
¡Una gota de sangre de dragón,
dos gotas de bilis,
un corazón de pájaro, caliente y aún palpitante!
¡Salta, gatito, salta y salta,
mezcla esta poción en el caldero!
¡Salta, gatito, salta y salta,
mezcla esta poción en el caldero!
¡Abracadabra!
¡No tengas miedo a los sufrimientos más grandes!
¡Para alcanzar tu destino humano
deberás beber este potente filtro
que entumecerá tu lengua!
¡Salta, gatito, heya, hey,
vierte este filtro en su garganta!
¡Abracadabra!
Y ahora, ¡ni una palabra!

(El silbido de la bruma pierde fuerza poco
a poco. Las ninfas se dispersan. Amanece
y se oyen a lo lejos unos cuernos de caza).

EL SEÑOR DE LAS AGUAS
(Desde el fondo del agua)

¡Pobre Rusalka!
¡Qué desgracia!

(El sonido de los cuernos de caza se hace cada
vez más fuerte. Los cazadores se acercan.
Se oye cantar a un cazador del séquito)

EL CAZADOR
(De lejos)

Un joven cazador caminaba y caminaba
cuando de repente descubrió entre las ramas
a una cierva blanca de dulces ojos.
- ¿Mi flecha la alcanzará? -
¡Oh, joven cazador, sigue tu camino
y no tires sobre esta cierva blanca!
¡Desconfía de su cuerpo blanco!
- ¿Mi flecha la alcanzará? -

(Los cuernos de caza resuenan de nuevo)

EL PRÍNCIPE
(Sale del bosque con una ballesta en la mano)

¡Ha desaparecido!
A través de colinas, valles, campos y bosques
una extraña criatura gira a mi alrededor.
Las huellas desaparecen aquí.
Con sus ondas misteriosas
esas aguas intentan atraerme,
como si quisieran con sus frescos brazos
apagar mi deseo de cazar.
Mi andar es pesado, el cansancio me vence
y mi arma cae de mi debilitada mano.
¡Desde el comienzo de la caza sentí
que una extraña magia se apoderaba de mí!

(Los cazadores se acercan)

EL CAZAZDOR
¡No es una cierva, cazador, espera!
¡Que Dios guarde y proteja tu alma!
¡Estás atrapado!
¿A quién ha alcanzado tu flecha?

(Algunos cazadores entran en escena)

EL PRÍNCIPE
¡Dejad la caza y volved al castillo!
Una magia extraña vaga por el bosque
y otra, aún más extraña, invade mi alma.
¡Volved, deseo quedarme solo!

(Los cazadores se van. El Príncipe se sienta al
borde del lago, pero cuando levanta los ojos,
ve ante él a Rusalka con apariencia humana.
Ha salido de la choza de la hechicera descalza,
con una simple túnica, gris como la ceniza.
Parece una niña. Sus bellos cabellos le caen
sobre los hombros. Pero está muda)

(Sobresaltado)

¡Oh, qué extraña y dulce visión!
¿Eres una mujer o un hada?
¿Has venido a proteger a la extraña criatura
que vi entre las sombras del bosque?
¿Has venido a interceder por ella,
por la pequeña cierva blanca?
¿O viniendo a mi encuentro
quieres ofrecerte en botín al cazador?

(Rusalka, sin hablar, tiende sus brazos hacia él)

¿Es que un secreto ha cosido tu boca?
¿Acaso tu lengua está muda para la eternidad?
¡Por Dios! ¡Si tu boca permanece muda
tendré que obtener la respuesta
con la ayuda de tus besos!
Descubre el misterio que me ha traído hasta aquí
a través de espinas y rocas,
en este feliz día
¡en que he sufrido el embrujo de tus ojos!
¡Si me amas, revélame lo que escondes
en tu corazón!

(Rusalka se arroja en sus brazos)

HERMANAS DE RUSALKA
(Desde el fondo de las aguas)

¡Hermanas, una de nosotras ha desaparecido!

(Rusalka, asustada, se levanta y escucha)

¿Hermanita dónde estás?

(Rusalka tiembla de indecisión y pena)

EL SEÑOR DE LAS AGUAS
(Hablando desde el fondo del lago)

¡Por montañas, valles y bosques!

HERMANAS DE RUSALKA
¿Hermanita dónde estás?

(Angustiada, Rusalka apoya su cabeza
en el pecho del Príncipe)

EL PRÍNCIPE
Sé que no eres más que un espejismo
que desaparecerá con la bruma,
pero mientras llega ese momento,
hada, ¡no te desvanezcas!
La caza ha terminado
y tú eres mi más hermosa cierva,
mi estrella dorada en la noche sombría.
¡Oh, ninfa mía, ven conmigo!

(El Príncipe se lleva a Rusalka)

 

                                     ACTO II

JEDNÁNÍ DRUHÉ

(Sad na zámku princově. V pozadí
sloupořadí a slavnostní síň hodovní.
V popředí pod starými stromy rybník.
Odpoledně chýlí se zvolna k več eru a pak v noc)

HAJNÝ
(přichází s Kuchtíkem)

Jářku, jářku, klouče milé,
dopověz, dopověz,
jakáže to kratochvíle
no zámku se strojí dnes?
To je hostí no síni,
to je práce v kuchyni,
no stolích a no policích
podivného náčiní!

KUCHTÍK
Máme ti ted’ sháňku,
milý strýče Vaňku,
do večera od svítání
neustanem v práci ani!
Pomysli si, pomysli si,
zdas to, strýčku, slyšel kdysi:
Princ ti našel v lese
divné stvoření
a s ním, podivme se,
snad se ožení!
Našel prý ji v lesích tvých,
ve tvých lesích hlubokých
ale at’ ji vzal, kde vzal,
já bych se jí, strýčku, bál!
Holka je ti němá,
kapky krve nemá,
chodí jako vyjevená
to by byla čistá žena!

HAJNÝ
Je to pravda vskutku,
co se mluví všude?
Můj ty milý smutku,
už to takhle bude!
At’ nás Pánbůh chrání,
myslivec jsem starý,
že v tom milování
vězí divné čáry!
U nás v lese straší
šlakovité moci,
lesem divní braši
chodí o půlnoci.
Je-li v těle duše slabá,
uhrane ji Ježibaba,
pode hrází tuze snadno
hastrman tĕ stáhne no dno.
A kdo vidí lesní žínky
bez košilky, bez sukýnky,
omámí ho lásky chtíč
Pánbůh s námi a zlé pryč!

KUCHTÍK
(s úzkosti)

Strýčku, já se bojím!

HAJNÝ
Inu, není div,
Pánbůh hříchům tvojím
budiž milostiv!

KUCHTÍK
Náš Princ vždy tak švarný byl,
kterak se ted' proměnil!
Není, jaký býval, není,
bloudí jako omámen,
stará Háta no modlení
dává za něj den co den.
A pan farář, jak to slyšel,
varovat ti Prince přišel,
ale Princ ne a ne.
Holka prý tu zůstane!

HAJNÝ
Proto jsou tu hosté již!
Proto se tak prázdní spíž!
Proto jsem honem vlek'
pino zvěře no zámek!

KUCHTÍK
Naštěstí, jak zdá se,
nemělo to být,
všechno může zase
jiná pokazit!
Stará Háta vypráví,
jak prý je Princ vrtkavý,
už prý jeho láska mizí,
jinou prý zas v mysli má,
po jakési Kněžně cizí
hází prý už očima!

HAJNÝ
Pánbůh dej, Pánbůh dej,
ve zdraví ha zachovej!
Já být Princem, bez okolků
vyhnal bych tu cizí holku,
než mne v peklo zamotá,
at’ se klidí, žebrota!

KUCHTÍK
(náhle)

Hu, tam si vede Princ tu obludu!

(Uteče)

HAJNÝ
Já no ni taky čekat nebudu!

(Uteče jinudy. Rusalka krásnĕ oděna,
ale stále smutná a bledá, přichází s
Princem)

PRINC
Již týden dlíš mi po boku,
jak z báje zjev dlíš přede mnou,
a mamĕ v očí hluboku
tvou bytost hledám tajemnou!
Má sňatek dát mi teprve,
co láska dávno chtěla,
by rozhořela jsi do krve
a byla ženou mou zcela?
Proč chladí tvoje objetí,
vzplát vášní proč se bojí?
Proč úzkostí jen zachvěti
mám v náruči se tvojí?
A marně, marně dusím smutný cit,
z náruče tvé se nelze vyprostit
byt’ stok rát byla jsi chladná, nesmělá,
mít musím tebe, musím docela!

KNĚŽNA
(přichází sloupořadím,
spatříc Prince a Rusalku)

Ne, není to láska, hněvivý je to cit,
že jiná dlí, kde já jsem chtěla být
a že jsem jeho míti neměla,
at’ štěstí obou zhyne docela!

(Jde v popředí)

Zda no chvíli Princ vzpomene si přec,
že hostitelem je též milenec!

(Svůdně)

Má na to štěstí, jímž vás blaží svět,
též cizí host jen němě pohlížet?

(Stane mezi Princem a Rusalkou)

PRINC
(vzruší se, sotvaže spatřil Kněžnu)

Ach, výčitka to věru včasná
a s vašich rtíků rád ji snáším,
i ženich věru, Kněžno krásná,
je především jen sluhou vaším!

KNĚŽNA
(pohlédne no Rusalku)

A vaše kráska, citů vašich paní,
vás nepokárá za to slovem ani?

(Rusalka na ni pohlédne s hněvnou bolestí)
(jízlivě)

Či v pohledu svém tolik něhy má,
že mluví s vámi pouze očima?

PRINC
(v rozpacích)

Leč oči její říci zapomněly,
že hostitel se nepozorným stal.
Necht’ nahradí ted' rychle, svolíte-li,
co roztržit jen chvíli zanedbal.

(Podává kněžně ruku. Rusalka pokročí
a křečovitě se chytne ruky Princovy)

Nač rozpaky tvoje? A proč se tolik chvěješ?
V svou komnatu pospěš a stroj se k plesu již!

(Odvádí Kněžnu)

KNĚŽNA
(odchází k Rusalce)

O, vystrojte se v šaty přebohaté,
mám dvornost jeho, vy však srdce máte!

(Rusalka strnule hledí za nimi, jako by
pohledem chtěla Prince zadržet, ale pak
smutna a zlomena odchází suma sloupořadím.
Zatím se stále šeří, večer hasne a později
zasvitne měsíc. V síni zazní slavnostní
hudba a zaplanou světla. V pozadí je vidět
slavnostní ruch, hosté se scházejí a tvoří
skupiny. Později zpěv a tanec)

Slavnostní Hudba

VODNÍK
(vynoří se z rybníka a dívá se do síně,
kde viří veselí)
Běda! Běda!
Ubohá Rusalko bledá,
v nádheru světa zakletá!
Běda! Běda!

Celý svět nedá ti, nedá,
vodní čím říše rozkvétá!
Stokrát bys byla člověkem,
ve jhu jsi spjatá odvěkém,
byt’ měl tĕ člověk stokrát rád,
navždy ho nemůžeš upoutat!
Ubohá Rusalko bledá
zajatá v kouzlo lidských pout!
Až se zas vrátíš k družkám svým,
budeš jen živlem smrtícím,
vrátíš se žitím uvadlá,
prokletí živlů jsi propadla!
Ubohá Rusalko bledá,
v nádheru světa zakletá!

SBOR
(v síni)

Květiny bílé po cestě,
po cestě všude kvetly,
hoch jel a jel k své nevěstě
a den se smál tak světlý.
Nemeškej hochu, k milé spěš,
dorosteš záhy v muže,
zpátky až tudy pojedeš,
pokvetou rudé růže.
Květiny bílé nejdříve
úpalem slunce zašly,
ale ty růže ohnivé
svatební lože krášlí.

(Princ se objeví chvílemi uslavnostním
ruchu, jenž víří sálem, a dvoří se okázale
Cizí kněžně, nevšímaje si Rusalky)

VODNÍK
Ubohá Rusalko bledá
v nádheru světa zakletá!
Běda, běda!

No vodách bílý leknín sní,
smutným ti druhem bude
pro tvoje lože svatební
nekvetou růže rudé!

(Rusalka vyběhne zoufalá ze síně
a prchá sadem k rybníku)

VODNÍK
(překvapen)

Rusalko, znáš mne, znáš?

RUSALKA
(náhle nabyvši řeči, vykřikne)

Vodníku, tatíčku drahý!

VODNÍK
Proto jsem přišel v zámek váš,
bych zřel tĕ truchlit tak záhy?

RUSALKA
Tatíčku, Vodníčku, spas mne, spas,
úzkost mne pojala hrozná!
Běda, že chtěla jsem zradit vas,
běda, kdo člověka pozná!
Běda! Běda!

Jiná jej krásou jala vráz,
divokou lidskou krásou
a mne už nezná, nezná zas
Rusalku prostovlasou!

VODNÍK
On že tĕ zavrh', jenž měl tĕ rád?
Musíš ted', musíš vytrvat!

RUSALKA
Ó marno, marno, marno to je
a prázdnota je v srdci mém,
jsou marny všechny vděky moje,
když zpola jsem jen člověkem!
Ó marno, mne už nezná zas.
Rusalku prostovlasou.
Jí hoří v očích vášně síla,
té lidské vášně prokleté,
mne voda chladná porodila
a nemám, nemám vášně té!
Prokleta vámi, pro něj ztracena,
odvěkých živlů hluchá ozvěna,
ženou ni vílou nemohu být,
nemohu zemřít, nemohu žít!

(Princ přichází s Kněžnou z hodovní síně
do sadu)

Vidíš je, vidíš? Jsou tu zas
tatíčku, tatíčku,
spas mne, spas!

KNĚŽNA
(Princem provázena)

Vám v očích divný žár se zračí
a naslouchám vám zmámena,
jste stále vřelejší a sladší
ó Princi, co te znamená?
Kam prchla vaše vyvolená,
ta bez řečí a beze jména?
Kam prchla, aby viděla,
že Princ je změněn docela!

PRINC
Kam prchla! Milý Bůh te ví!
leč změnou tou jste sama vinna
a letní noc te nepoví,
že zajala mne kouzla jiná.
Ó nazvete to rozmarem,
že miloval jsem jinou chvíli,
a bud'te žhavým požárem,
kde dosud luny svit plál bílý!

KNĚŽNA
Až požár můj vas popálí
a všechny vaše vášně zděsí,
až odejdu vám do dáli
co s leskem luny počnete si?
Až obejmou vas lokty sličné
té němé krásky náměsíčné -
čím k vášni hřát se budete?
Ó, škoda, škoda vášně té!

PRINC
(rozvášněn)

A kdyby celý svět
chtěl klnout mojí touze
vy jste ten žhavý květ,
byt` kvetl chvíli pouze!
Ted’ teprve to vím,
čím mřelo moje tělo,
když lásky tajemstvím
se uzdraviti chtělo!

KNĚŽNA
Ó, teprve ted’ poznávám,
že námluvy mi náhle kynou
pan ženich, zdá se, neví sám,
zda namlouvá si mne či jinou!

PRINC
(náhle obejme Kněžnu)

Co zbude z oné lásky,
jíž v osidla jsem pad'?
Rád strhám všecky svazky,
bych vás moh' milovat!

(Rusalka zoufalá vyběhne z ústraní
a vrhne se v náruč Princovu)

(no smrt poděšen)

Mrazí mne tvoje ramena,
bílá ty kráso studená!

(Odstrčí Rusalku)

VODNÍK
(zjeví se v plném světle měsíčním
nad rybníkem; příšerným hlasem)

V jinou spěš náruč, spěš a spěš!
Objetí jejímu neujdeš!

(Strhne Rusalku do rybníca)

PRINC
(omráčen a nic nechápaje)

Z objetí moci tajemné
spaste mne, spaste mne, spaste mne!

(Vrhá se Kněžné k nohám)

KNĚŽNA
(s divým smíchem)

V hlubinu pekla bezejmennou
pospěšte za svou vyvolenou!

(Odchází)

ACTO SEGUNDO

(El castillo del Príncipe. El decorado representa
un gran jardín. Al fondo una columnata y
una sala de baile. Delante, bajo unos árboles, se
encuentra el lago. El día se acaba y cae la noche)

EL GUARDABOSQUES
(Llega acompañado de un pinche de cocina)

¡Vamos, mi querido joven,
acaba tu narración!
Dime, ¿qué clase de festejo
preparan hoy en el castillo?
¡Tantos invitados en la sala,
tanto trabajo en la cocina
y en las mesas y en los estantes
tantos utensilios extraños!

EL PINCHE DE COCINA
En esta casa siempre vamos con prisa,
querido tío Vanek;
de la mañana a la noche
el trabajo no cesa un instante.
Imagina, imagínate,
escucha esto:
El Príncipe ha encontrado en el bosque
una extraña criatura
y, más extraño aún,
¡quiere casarse con ella!
La ha encontrado en tus bosques,
en tus espesos bosques,
pero poco importa dónde la haya encontrado,
yo, tío, ¡tendría miedo de ella!
La chica es muda,
ni una gota de sangre corre por sus venas,
camina como perdida,
¡será una extraña esposa!

EL GUARDABOSQUES
Entonces ¿es verdad
lo que se cuenta por ahí?
Yo creo que debe ser cierto.
¡Que Dios nos proteja!
No soy más que un viejo cazador,
pero veo que tras ese amor
se oculta la magia.
Nuestro bosque es frecuentado
por fuerzas malignas
y personajes extraños
que vagan por él
a medianoche.
Y si el alma de un hombre es débil
será embrujada por la hechicera
muy fácilmente
y Hastrmán la arrastrará hasta el fondo.
El que vea desnudas
a las ninfas del bosque
será embrujado por el deseo.
¡Qué Dios nos proteja del mal!

EL PINCHE DE COCINA
(Angustiado)

¡Tío, tengo miedo!

EL GUARDABOSQUES
¡No me extraña!
¡Que Dios sea indulgente
con tus pecados!

EL PINCHE DE COCINA
¡Nuestro Príncipe, siempre tan feliz,
ha cambiado mucho!
No es el mismo de antes,
pues vaga como un alma en pena.
La vieja Háta, día tras día,
ruega por él en sus oraciones.
¡Y el sacerdote, enterado de lo ocurrido,
ha venido para advertirlo!
Pero él le responde:
¡no y no, la chica se queda donde está!

EL GUARDABOSQUES
¡Eso explica que hayan venido tantos invitados!
¡Por eso las bodegas están vacías!
¡Por eso he tenido que traer
tanta caza al Príncipe!

EL PINCHE DE COCINA
¡Afortunadamente,
parece que no pasará nada,
puesto que viene otra
que puede echarlo todo a perder!
La vieja Háta cuenta
que el Príncipe es inconstante,
que su amor ya se difumina,
que ya ama a otra,
que tiene ya en la cabeza
a una bella princesa extrajera.

EL GUARDABOSQUES
¡Que Dios guarde
y proteja su alma!
Si yo estuviera en su lugar, sin vacilar,
echaría a esa extraña mujer,
antes de que ella me arrastrara al infierno.
¡Qué se vaya ese pájaro de mal agüero!

EL PINCHE DE COCINA
(De repente)

¡Ahí está el Príncipe con su monstruo!

(Se va)

EL GUARDABOSQUES
¡Ah, yo tampoco quiero esperarlo!

(Sale en otra dirección. El Príncipe llega con
Rusalka que lleva un suntuoso vestido, pero
está tan pálida y triste como siempre)

EL PRÍNCIPE
Hace una semana que estás junto a mí.
Eres como una aparición
y busco en vano tu misterio
en el fondo de tus ojos.
¿Me dará el matrimonio
lo que mi amor tanto desea?
¿Se encenderá tu sangre
cuando te conviertas en mi mujer?
¿Por qué este abrazo helado?
¿Tienes miedo de arder de pasión?
¿Por qué cuando estoy en tus brazos
me estremezco de angustia?
En vano sofoco este triste sentimiento.
¡No puedo liberarme de tus abrazos,
incluso aunque fueras cien veces más fría,
deberías de ser mía, totalmente mía!.

LA PRINCESA EXTRANJERA
(Entrando por la columnata
ve al Príncipe y a Rusalka)

No es amor lo que siento, sino cólera
de ver a otra donde quiero estar yo.
¡Si no soy para él
que se destruya su alegría!

(Pasa a primer plano)

¿Recordará el Príncipe que también un amante
tiene deberes como anfitrión?

(Con voz seductora)

¿Debo tristemente contemplar esa alegría
con la que os ha colmado el destino?

(Se coloca entre el Príncipe y Rusalka.)

EL PRÍNCIPE
(Turbado al ver a la Princesa)

Es un reproche justo y oportuno
y de vos lo acepto encantado.
¡Incluso prometido, bella Princesa,
soy ante todo vuestro servidor!.

LA PRINCESA
(Mirando a Rusalka)

Y vuestra prometida, reina de vuestro corazón,
¿no encontrará una palabra para regañaros?

(Rusalka la mira llena de cólera y dolor)
(Con ironía)

¿Tan dulce es su mirada
que sus ojos os lo dicen todo?

EL PRÍNCIPE
(Un poco molesto)

Lo que sus ojos dicen
es que soy un anfitrión poco galante
que debe compensar, si me lo permitís,
lo que distraído, he descuidado un instante.

(Ofrece su brazo a la Princesa. Rusalka da un
paso y se coge, molesta, a la mano del Príncipe).

¿Por qué esta turbación? ¿Por qué tiemblas?
¡Vuelve al castillo y prepárate para el baile!

(Él sale con la Princesa)

LA PRINCESA
(Saliendo, se vuelve hacia Rusalka)

¡Ah, adornaos con vuestro más bello vestido,
pues si yo tengo su favor, vos tenéis su corazón!

(Rusalka lo sigue con la mirada fija y lánguida
como si quisiera retener al Príncipe; pero
enseguida, triste y destrozada, sale por la
columnata. Mientras tanto, termina el día y poco
a poco sale la luna. Se encienden las luces en la
sala de baile y se escucha la música. La fiesta
comienza, llegan los invitados y se forman
grupos. Seguidamente se oye cantar y bailar)

Música Solemne (Ballet)

EL SEÑOR DE LAS AGUAS
(El Señor de las Aguas emerge del lago
y contempla la sala de baile)

¡Qué desgracia! ¡Qué desgracia!
¡Mi pobre Rusalka, embrujada
por el resplandor del mundo!
¡Qué desgracia! ¡Qué desgracia!

¡El mundo entero no podrá ofrecerte nunca
lo que en abundancia te da el reino de las aguas!
¡Aunque fueses cien veces humana
seguirías atada por ancestrales cadenas!
¡Aunque un hombre te amara cien veces,
no sería tuyo eternamente!
¡Mi pobre Rusalka, cautiva del amor humano!
¡El mundo de las aguas te reclama,
pero en vano espera tu regreso!
¡Y si volvieras con tus hermanas
convertida en mortal, te marchitarías para siempre
y serías maldita por todos los elementos!
¡Mi pobre Rusalka, embrujada
por el resplandor del mundo!

LOS INVITADOS
(Cantan en la sala)

Las flores blancas florecen en sus tallos
a lo largo de la carretera.
Un chico se dirige a casa de su novia
pues el día se presenta prometedor.
Date prisa, chico, ve a casa de tu amor,
pronto serás un hombre
y cuando tomes el camino de regreso
las rosas rojas habrán florecido.
Las flores blancas perecerán
bajo el ardor de los rayos del sol,
pero las bellas rosas rojas
adornarán tu lecho nupcial.

(De vez en cuando, el Príncipe aparece en
la sala que está muy animada y corteja a la
Princesa Extranjera sin preocuparse de Rusalka)

EL SEÑOR DE LAS AGUAS
¡Mi pobre Rusalka, embrujada
por el resplandor del mundo!
¡Qué desgracia! ¡Qué desgracia!

¡El blanco nenúfar
te hará compañía sobre las aguas,
puesto que las rosas rojas no florecerán
para tu lecho nupcial!

(Rusalka, desesperada, abandona la sala de
baile y corre por el jardín hacia el lago)

EL SEÑOR DE LAS AGUAS
(Sorprendido)

Rusalka, ¿me reconoces?

RUSALKA
(que sí puede hablar con sus semejantes)

¡Hastrmán, querido papá!

EL SEÑOR DE LAS AGUAS
¿He tenido que venir hasta el castillo
para verte sufrir así?

RUSALKA
¡Querido papá, Señor de las Aguas, sálvame,
una terrible angustia me asalta!
¡Oh, qué desgracia!
¡Os he traicionado amando a un hombre!
¡Qué desgracia! ¡Qué desgracia!

Ahora, otra lo ha seducido
con su belleza salvaje y humana;
y él ya no se acuerda
de su Rusalka de largos cabellos.

EL SEÑOR DE LAS AGUAS
¿Rechazada por el que tanto te amaba?
¡Ahora, debes ser fuerte!

RUSALKA
¡Todo ha sido en vano, en vano,
y en mi corazón reina el vacío!
¡Todos mis atractivos son inútiles
puesto que no soy una mujer completa!
¡Él ya no se acuerda de mí,
de su Rusalka de largos cabellos!
En sus ojos brilla la pasión,
¡esa maldita pasión humana!
¡Yo he nacido en las frías aguas
y no puedo arder con esa pasión!
¡Maldita por vosotros y abandonada por él,
condenada por los elementos
ya no soy ni hada, ni mujer,
no me está permitido ni vivir ni morir!

(El Príncipe y la Princesa salen de la sala
y pasean por el jardín)

¿Los ves? Vuelven aquí.
¡Oh, querido papá, querido papá!
¡Libérame!

LA PRINCESA
(Acompañada por el Príncipe)

Una extraña llama arde en vuestros ojos
y os escucho turbada.
Estáis dulce y cariñoso,
Príncipe, ¿qué significa esto?
¿Dónde está vuestra elegida,
la que no tiene ni voz, ni nombre?
¿Acaso se ha escondido para no ver
cuánto ha cambiado su Príncipe?

EL PRÍNCIPE
¡Sólo Dios sabe dónde estará!
En cuanto a mí, sois vos quien me ha cambiado.
¡Esta noche de verano no diré
que me siento atraído por otros encantos!
¡Oh, llamadlo capricho momentáneo,
pero lo cierto es que
surge un fuego ardiente
donde antes brillaba la fría luna!

LA PRINCESA
Cuando mi fuego os queme,
las demás pasiones os parecerán frías.
Cuando me vaya lejos de vos
¿qué haréis con ese rayo lunar?
Cuando os encontréis en los brazos
de esa belleza sonámbula y muda
¿quién hará arder vuestras pasiones?
¡Oh, qué desperdicio de pasión!

EL PRÍNCIPE
(con pasión)

¡Incluso si el mundo
condenara este amor,
vos seguiríais siendo aquella roja flor
que arderá de pasión en un instante!
¡Ahora sé
lo que mi cuerpo desea,
y no el tormento
de un amor misterioso!

LA PRINCESA
Ahora comprendo por qué de repente
os mostráis así conmigo,
pero aún no os habéis decidido
por ninguna de las dos.

EL PRÍNCIPE
(Abrazando a la Princesa)

¿Qué queda de ese amor
que no era más que una sombra?
¡Ya estoy liberado
y deseo poder amaros!

(Rusalka, desesperada se separa del señor de
las aguas y se arroja a los brazos del Príncipe)

(El Príncipe, asustado)

Tus brazos están helados...
¡Sólo eres una belleza fría y pálida!

(Rechaza a Rusalka)

EL SEÑOR DE LAS AGUAS
(Aparece bajo la luz intensa de la luna,
sobre el lago)

¡Podrás ir a los brazos de otra,
pero de los abrazos de Rusalka no escaparás!

(Arrastra a Rusalka al lago)

EL PRINCIPE
(Sobresaltado, abraza a la Princesa)

¡Sálvame, sálvame, sálvame
una fuerza misteriosa me abraza!

(Cae desmayada a los pies de la Princesa)

LA PRINCESA
(Con una risa cruel)

¡Ve rápido a reunirte con tu elegida
a las profundidades infernales!